Voda různých tváří
Voda různých tváří
Psal se rok 1264, když měla stará vesnička na kopci velké štěstí, že se zrovna tam klikatila řeka. Nebyla to normální řeka, četla totiž lidem myšlenky a viděl ji jen ten, kdo ji neznečišťoval a neničil.
Jako každý den musel jít rolník Matyáš pro vodu. Zrovna on patřil mezi ty lidi ve vesničce, kteří tuto záhadnou řeku uctívali. Vždy, když běžel s kbelíkem pro vodu, prozpěvoval si. Řeka na něj byla hodná a dala mu vodu, protože jí nikdy nic zlého neudělal. A takhle se to opakovalo několik dnů, týdnů a měsíců.
Jednoho dne Matyáš onemocněl, musela chodit pro vodu macecha Libuše. Každého, kdo ji neposlechl, chtěla nechat zavřít do hladomorny. Celý svět nenáviděla, a proto také s nikým nikdy nemluvila.
Šla si tak pro vodu s vědomím, že na ni budou všichni pyšní, že se odvážila jít pro vodu ona, aniž by pro ni někoho poslala. Jenže voda nikde, místo vody palouk, bahno a stádo bizonů. Divila se, kde voda může být.
Voda tiše zašeptala: „Jsem tady, copak mě nevidíš?“
Macecha znechuceně odpověděla: „Kdo si tady ze mě dělá srandu, že voda mluví?“
Voda dál mluvila: „Ne, vážně, jsem voda všech tváří, zjevím se před očima jen tomu, kdo mě neznečišťuje, neničí, a protože si na tebe celá vesnice stěžuje, jakou máš povahu, nezjevím se ani tobě.“
Macecha: „Hele nech mě být a dej mně laskavě vodu, rozumíš, nebo tě pošpiním ještě víc, než si myslíš, že tě špiním.“
Voda vysvětlovala: „Nemůžeš mě přece pošpinit, když mě ani nevidíš. A hlasitě se zasmála.
Macecha to vzdala. Vždyť přece není tak hrozná, jak vypadá. Pomyslela si, že všichni ve vesničce měli pravdu, když říkali že je to odporná a zlá babice.
„Tak...... “ řekla si, a jak řekla, tak splnila. Do druhého dne se vzbudila a vykročila pravou nohou. „Dnešní den mi nic nepřekazí,“ prozpěvovala si macecha. Ke každému pracujícímu člověku ve vsi přišla a ochotně se nabídla, že jim pomůže. Nikdo se neodvážil promluvit na macechu, protože by strnul zděšením.
Šla, šla pro vodu, že ji nabere do kbelíku, ale voda pořád nikde.
„Co s tím, co s tím,“ zamyslela se.
„Ááááá, už to mám! Sice jsem se nabídla na dobrý skutek, ale ještě jsem žádný neprovedla.“
„Tak, tak,“ ozvala se voda z dálky.
A už si to cupitala ke kováři, že mu pomůže s podkovami. Kovář na ni zíral.
„Dobře můžeš mi pomoct, ale u tebe je to nevídané, abys pomáhala.“
„Já vím, ale....“
„Nemluv a pracuj!“ přerušil ji kovář.
„Dobře, dobře.“
Asi o pět minut později se cítila macecha o trochu lépe, než dřív, ale věděla, že pouhý jeden dobrý skutek nebude stačit, aby si vylepšila reputaci ve vesničce.
A tak utíkala znovu, tentokrát šla pomoci selce.
„Můžu ti pomoct?“ řekla macecha.
Selka jí řekla úplně to samé jako kovář. „Neboj, jen mi věř,“ řekla macecha.
„Dobře,“ selka přikývla.
Když pomohla i selce, cítila, že tohle už vodě bude stačit. A stačilo. Když přišla macecha k vodě, tak místo bahna, palouku a stáda bizonů, tu tekla křišťálově lesklá voda.
„Věděla jsem, že když ti dokážu, že být hodná a dělat dobré skutky se vyplácí, dokážeš to,“ řekla sladce voda. „A mimochodem, každý dobrý skutek mě o kousek vyčistí.“
Od té doby nechodil pro vodu nikdo jiný než macecha, které začali místo macecha říkat selka. A měli důvod. To, co předvedla v roli selky, se jen tak nevidí a konečně už nenosila jen kůži. Všechno dobře dopadlo a ve vesničce se krásně dál žilo.