Voda v historii

Mariánský příkop

Lampa v místnosti stále svítila, ale její vytrvalou záři neustále narušoval dlouhý stín Dona Walshe, který neklidně přecházel po pokoji sem a tam. Před chvílí byl nucen zavřít okno, protože se jím dovnitř vkrádal lednový mráz. Píše se rok 1960 a tohle je poslední noc, která zbývá Donovi a jeho příteli Jacquesovi před tím, než zítra ráno nastoupí do batyskafu a vydají se zkoumat nekonečnou hloubku oceánu. Walsh se konečně zastavil, zhasl lampu a odebral se ke spánku. Zítra si nemohl dovolit být ospalý.

Jacques Piccard seděl u okna a upíral zrak do inkoustové všudypřítomné tmy. Hlavou se mu honily myšlenky na zítřejší dobrodružství v nitru oceánu. Pohlédl na hvězdy. Byly tak jasné. „Jestlipak bude v té hloubce taková tma?“ řekl si pro sebe, i když už předem znal odpověď. Bylo jasné, že tam, kde nesvítí hvězdy ani velký kulatý Měsíc, pouze matná světla reflektorů jejich hlubinného plavidla, bude tma. Zkusil si to představit, a proto zavřel oči. V hlavě mu hučel mořský příboj, divoké zelené vlny se zpěněnými okraji a nekonečný prostor a život pod neklidnou hladinou. Neznámé vody tam dole v temnotách. Nechal měkké světlo nebeských lampiček ještě chvíli dopadat na svou tvář a pak ulehl do postele, aby se nechal kolébat uklidňujícím šuměním vody ve své mysli. Upadl do spánku tak hlubokého, že by se dal srovnávat i s trhlinou na dně oceánu.

Pocítil nejistotu, když se za nimi zavřel poklop batyskafu a posléze i vodní hladina. Tristie, jméno jež kulovitá gondola nesla, pomalu klesala do temnoty mořského příkopu.

Když hloubkoměr ukázal devět metrů, ozvala se rána. Don sebou vyděšeně trhnul a hlavou mu proletělo několik ošklivých myšlenek. Jeho tep se však rychle uklidnil, jelikož ránu způsobilo pouze vnější plexisklo, které nevydrželo tlak. „Jen aby vydržela ta zbývající,“ šeptal si v duchu.

Oceánolog Piccard dumal. Hlavou se mu honily představy nových živočichů, které byly nemilosrdně vytlačovány představy drtivého a zničujícího tlaku tam na dně. Ale kdo ví? Život si vždycky najde cestu. Třeba doplaval i na dno Mariánského příkopu.

Tristie strašidelně skřípala a kvílela, jak se s každou minutou potápěla hlouběji a hlouběji do nekončící propastné hloubky.  Už byli blízko. Společně s tlakem narůstaly i obavy posádky. Byli již tak blízko ke svému cíli. Všude byla ale jen neprostupná tma a Walshe napadlo, jestli takhle vypadá peklo.

Pak se celý batyskaf zachvěl a narazil.

     Byli na dně.