Vrah

Lucie

 „Takhle to opakoval dobrých třicet minut,“ zanaříkala moje kamarádka Bára. Zamrkala jsem a zmateně se na ni podívala.

„No jasně, zase mě neposloucháš!“ obvinila mě právem a já studem zrudla.

„Ale poslouchááám,“ natáhla jsem poslední slabiky, ale sama jsem věděla, že je to lež.

„Jo? Tak schválně,“ založila si ruce na prsou a dupla si nožkou.

„Ehm… Otec ti něco říkal?“ zkusila jsem hádat.

„No, jo… Ale co?“ polovinu pravdy mám vyhranou, zaradovala jsem se a v duchu jsem se usmála.

„Já ti to zopakuji, prosím tě,“ vděčně jsem se na ni usmála a on začala.

„Takže. Otec říkal, že se tu potlouká vrah…“ nechala mě, abych to vstřebala, a když jsem na ni vykulila oči, tak pokračovala, spokojená mojí reakcí. „No a slyšela jsi, asi né, že už zabil dva lidi? A ta osoba prý byla slečna Crytesová.“

„Crytesová,“ opakovala jsem tupě a na mysli mi vytanul obraz ženy ve středních letech, smutné, když jí umřel manžel, jak věšela prádlo a… Zasekla jsem se v přemýšlení a znovu jsem na ni vyvalila oči.

„Ona bydlí hned přes ulici!“ vykřikla jsem a hrdlo se mi stáhlo strachem.

„To bude dobré,“ pohladila mě po rameni, ale tón jejího hlasu nevyzněl soucitně. Znělo to škrobeně.

„No a druhý byl náš školník. Stalo se to dneska. Teda ráno ve dvě hodiny ráno. A tak mě otec vzbudil a říkal: „Nechoď s nikým a taky sama! Fakt. Takhle to opakoval dobrých třicet minut.“ Zamyšleně jsem se na ni podívala. Zezadu Báru objaly ruce. Její přítel Jakub. Vyděšeně jsem vyjekla, ale zároveň jsem si ho pozorně prohlédla. Nevypadal dobře, měl kruhy pod očima, ale co bylo nejhorší, nelíbily se mi jeho oči. Když se na vás podíval, jakoby o vás věděl všechno a pohled studil jako led. Hlas měl jak švihnutí bičem… Co když to udělal on? Prolétlo mi hlavou.

„Lucie,“ otočil se na Báru a hned ji políbil. „Vypadáš hrozně, Mišánku,“ řekla mu a já nad tím oslovením udělala obličej.

„Nespím moc dobře,“ odvětil a pokrčil nad tím ledabyle rameny.

„Já vím, tvého taťky mi je líto,“ řekla smutně a objala ho.

„Co je s tvým otcem?“ vyletělo ze mě.

„Zabili ho. Dělal tady přeci školníka,“ zaťukal si na hlavu a vypadal, že se každou chvíli rozpláče. I když ho nemám ráda, tak mi ho bylo líto. Teď mi bylo trapně, že jsem ho obvinila.

„Aha, promiň,“

„To nic.“ Z oka mu vytekla osamocená slza a stékala mu po tváři. Začal mi zvonit telefon.

„Ano…?“ ozvala jsem se.

„Lucie, pojď okamžitě domů! “

„Proč? Jsem tu s Bárou!“

„Protože jsem to řek… A HNED!“ a ozvalo se ti ticho. Típl mi to!

Chvíli jsem se dívala na displej a pak ho schovala. A podívala jsem se na Báru, objala ji a rozloučila se. Ptala se mě, proč jdu pryč, a já jí stručně odpověděla, že volal otec. Podívala jsem se i na Jakuba a usmála se na něj.

Šla jsem ze schodů, až jsem došla na konec chodby a otevřela dveře školy. Zavanul na mě studený chlad a já se otřásla zimou. Na říjen bylo velmi chladno. Zapnula jsem si bundu až ke krku a vykročila do tmy. Šla jsem ulicí k našemu domu a pořád se otáčela, jestli za mnou někdo nejde. Už jsem skoro zabočovala ke svému domu, když nade mnou vybuchla žárovka v lampě. Vyjekla jsem a přitiskla se k živému plotu. A měla jsem i pocit, že mě něco chytlo za ruku a zatáhlo. Zakřičela jsem a škubla sebou. Na ústech mi přistála smradlavá ruka. Nemohla jsem dýchat. Už jsem upadala do mdlob, když…

„Je tam někdo?“ ozval se hlas mého otce a já se zaradovala a z posledních sil jsem sebou škubla, kousla ho, zakřičela a omdlela.

Otec

Uslyšel jsem nějaký šramot. Myslel jsem si, že jde Lucie, a tak jsem ji chtěl jít naproti. Ozval se najednou vyděšený hlas. Velmi povědomý, mé dcery. Na nic jsem nečekal a otevřel dveře. Vykoukl jsem a zakřičel.

„Je tam někdo?!“ Nic… Ale můj zrak dopadl na živý plot, kde hrály zmítající se stíny, a ozval se znovu ten výkřik. Rozběhl jsem se a uviděl svou dceru ležet v objetí nějakého chlapa, který jí držel ruku na puse. Rozběhl jsem se, na nic jsem nečekal a popadl ho za ruku. Chtěl utéct, a tak mě pořádně praštil do brady, až jsem se zapotácel. Provlékl se mi po rukou a už pelášil, tak jsem se taktéž rozběhl, chytl ho ze zadu. Odněkud vytáhl nůž, kterým mě bodl do břicha. Ostří mi projelo kůží jako nic. Málem jsem poklesl v kolenou, ale z posledních sil jsem mu vyvrátil ruku a nůž dopadl s cinknutím na zem. Když najednou…

Lucie

Nevím, jak dlouho jsem takhle ležela, ale když jsem otevřela oči, pořádně mě bolela hlava. Otevřela jsem oči a viděla jsem trochu rozmazaně. Zkusila jsem se zvednout. Pomalu. Zaostřila jsem a podívala se doprava. Zamrkala jsem a zjistila, že tam stojí můj otec, který zrovna dostal nožem do břicha. Nožem?! Klopýtavě jsem se k němu dostala. Na nic jsem nečekala, a když dopadl na kolena, tak jsem se k němu rozběhla, sebrala nůž a zabodla útočníkovi nůž do nohy. Mohla bych i slyšet, jak jsem ji bodla do kosti, která praskla a vydala nepříjemný zvuk, až mi naskočila husí kůže. Zakřičel, vytáhl ho a chytil se za ránu, z které začala téct krev. Napřáhl se, aby mě uhodil, ale klopýtl a spadl vedle mě a už sahal po noži ve stejnou dobu, jako já ji napřáhla znovu k němu. Ale prohrála jsem, protože měl větší sílu a přitiskl mi ho ke krku. V tu chvíli se ve mně zvedla vlna bolesti, hněvu, strachu a hlavně vzrůstající hysterie. Loktem jsem ho bodla do rány a v tu chvíli omdlel bolestí. Zmateně jsem se na něj podívala, ale hned jsme si vzpomněla na otce, který ležel vedle mě, a ani se nehýbal.

„Tati!“ položila jsem mu ruku na čelo, na tvář, byl studený a smrtelně bílý.

„Luci,“ bylo to jak vítr, neboť to bylo tak potichu.

„Jsem tu u tebe, tati. Neopustím tě,“ začala jsem plakat. Z kapsy jsem vytáhla telefon a zavolala sanitku a policii. Otec se mi snažil něco sdělit, ale z úst mu nevycházelo nic.

„To nic, ano?“ popotáhla jsem a pohladila ho po tváři. Roztrhla jsem si tričko a přiložila mu je k ráně, hned bylo nasáklé krví. „Všechno bude v pořádku, slyšíš?“

Vedle mě se pohnul ten zmetek a já se k němu ihned naklonila. Nevím, proč jsem to udělala, ale vzala jsem nůž a bodla ho do ramene. Jestli ze strachu, aby nám ještě něco neudělal, nebo ze vzteku, že otec možná umře. Na příjezdové cestě zastavila auta, ze kterých vyskákali muži a žena. Běželi k nám. Ted už jsem jako by nic neslyšela. Odtrhli mě od těch dvou a něco mi říkali. Vše bylo jak ve zpomaleném filmu. Jenže v takovém, kde je násilí, smutek a padouši. Pohled mi padl na toho chlapa, ke kterému se skláněli záchranáři. Ze rtů jsem i já poznala, že řekli, že je mrtvý. Takže já jsem vrah, prolétlo mi hlavou a uvěřila jsem tomu. Někdo mě chytil ze zadu za ramena, a chtěl mě odtáhnout. Nedala jsem se a rozběhla jsem se k otci.

„Co je s ním?!“ zaječela jsem na zdravotníky.

„Je mrtev.“ A ta dvě slova mi zničila život, to jsem věděla velmi dobře. A pak mě najednou pohltila znovu temnota.

Píp, píp, píp… Ozývaly se nepříjemné zvuky a já od sebe odlepila ztěžklá víčka. Před sebou jsem viděla nějakého muže, který spal. A ženu. Ta nespala. Oba byli podle uniformy policisté.

„No konečně,“ vydechla úlevně. Drbla do spolupracovníka, který se ihned zbudil.

„Chtěli bychom se tě zeptat na pár otázek, jestli se cítíš l-“ přerušila jsem ji.

„Kde je můj otec?“ hlas zněl cize, jakoby nepatřil mě.

„Nejdřív-“ zase jsem ji přerušila. Bála jsem se, že mi odpoví kladně.

„Kde je?!“ ta se podívala vedle na muže, a ten přikývl.

„Musím ti říct, že…“ smutně se na mě podívala a já věděla, že je opravdu mrtvý. Po tvářích mi začali téct slzy. Zhluboka jsem se nadechla, a zeptala se na otázku.

„Kdo to byl?“

„Měla bys odpočívat…“ zle jsem se na ni podívala a propalovala ji pohledem. Ta to s povzdechem vzdala a já zatajila dech.

„Jakub Ster.“ Cože?

„Ale vždyť byl ve škole, když jsem odcházela!“ nešlo mi to do hlavy.

„Ano. Tvá kamarádka Bára říkala, že jak jsi odešla, tak se začal chovat divně a ve spěchu se s ní rozloučil… No a pak tě napadl. Zabil svého otce, to ano, ale nevíme proč. A slečna Crytesová, ta mu musela ležet v žaludku taktéž, ale nikdo neví, co se stalo…“

„Odpočívej, a zkus neudělat nějakou hloupost… Později si s tebou přijdeme promluvit.“ Znovu se smutně usmála a oba dva odešli. Začala jsem potichu brečet a nechala myšlenky, aby se mi rozběhly všemi směry…